Útočné systémy

Herně taktický projev jakékoliv kolektivní hry je založen na souhře. Ať jde o část týmu, či celé družstvo, ať jde o činnost útočnou, či obranou. Samozřejmě charakter sportu, četnost kolektivu, popřípadě další konkrétní podmínky určují následná specifika, dle kterých se jednotlivé sporty liší, ale předem domluvené a technicky zvládnuté herní situace vedou k úspěšnosti, efektivitě a kreativní prezentaci předváděné hry jakéhokoliv kolektivního sportu. A tak se mluví o systémech, šablonách, vzorcích, jejichž pojmenování, popř. číslování je tajnou zbraní každého, na úrovni fungujícího kolektivu.

Budeme-li mluvit o útočné fázi v národní házené, jde především o souhru trojice útočících jedinců, jejichž úkolem by převážně měla být vědomá taktická hra, založená na předem domluvených herních akcích – systémech. Co je to vlastně ve své podstatě systém? Definujme ho jako soubor předem domluvených tělesných úkonů, které vedou k vytvoření neatakované střelecké pozice pro úspěšné brankové zakončení.

V dříve již používané metodice jsou obecně popsané tři skupiny útočných herních variant:

  • náběhová: vycházející z kolmých, či šikmých náběhů z vně brankoviště typu:
    • Šňůra, Š vrácená, Š zkrácená, Š krátká, Š dlouhá, Š vnitřní ………
  • křižná: založené na vnějším, nebo vnitřním křížení určených útočníků
    • Kříž, Kříž s fintou, Výskok, Stříbro, EX Plzeň ………
  • technická: kombinace útočných znalostí, herního přehledu a přesného časového sladění
    • Náběh před obráncem, Most, Přetažení ………            

Nutno však konstatovat, že národní házená nezůstala na úrovni období vzniku výše uvedené metodiky. Přijímá trendy doby. Spěje k jednoduchosti, rychlosti a razanci.  Obranná činnost je mnohem pohyblivější a důraznější. Útočné akce si již málokdy vystačí s překvapivým záběhem, či nenadálou zpětnou přihrávkou. A tak se v praxi objevuje další systémová skupina

  • útočný blok: založený na pravidly dovoleném odblokování bránícího hráče.
    • Š s odblokem zleva, Š s odblokem zprava, Odblok spolu, Odblok záložníka ……..

Samozřejmě uvedené útočné varianty jsou jakési vodítko, ale je třeba mít na paměti, že jeden systém, byť dobře zahraný, jen málokdy přelstí kvalitu současných obran. Je zapotřebí útočné varianty na sebe účelově navazovat, takže v praxi pak vznikají dvoj systémy i více systémy. Je jen na trenérech a jejich taktických znalostech jak svého, tak i soupeřova kolektivu, které herní varianty zvolí a na sebe naváže. Stejně tak záleží i na družstvu samotném, jak záměr trenéra pochopí a jak je ochotno se mu věnovat. Trenér by měl mít na zřeteli několik zásad, kterými by se měl při nácviku nových herních variant řídit a postupně je přenášet na své svěřence. Důležité je složení družstva. Velkou výhodou kolektivu je, má-li ve své útočné řadě hráče ovládající míč jak pravou, tak i levou rukou. Hráči, kteří dokáží ovládat míč stejně kvalitně oběma rukama jsou v našem sportu vzácnou výjimkou, ale pokud existují, jsou pro útočné systémy k nezaplacení. Hráč ovládající míč levou rukou přináší do útočných systémů mnohem větší variabilnost. Akce se mohou realizovat z obou stran a hra, zejména pak střelba, levorukým hráčem je pro obranu velkým nebezpečím.

Mluvíme-li o dalších aspektech systémové hry, připomeňme rychlost náběhů, razanci házenkářských úkonů, tzv. tah branku a razantní, nebo naopak technickou střelbu. To vše působí na hráče obrany destruktivně, ale pozor, pokud nebudou jednotlivé útočné úkony správně časově sladěny, nedojde k osobnímu navázání obránců na hráče útoku, míjí se rychlost a razance účinkem. Při současné kvalitní hře obran stačí, aby jeden článek systému selhal a je zde nebezpečí ztráty míče, technické chyby, v tom lepším případě akce vyjde „do  ztracena“ a je nutné ji rozbíhat znovu. Proto je zapotřebí mít vybrané útočné akce téměř po všech stránkách dokonale nacvičeny nejen co se týče vlastní údernosti, ale i variabilnosti a návaznosti na tzv. druhý, či nouzový systém. Proto tedy dvoj i více systémy, kdy první akce je tzv. rozběhová, mající za účel roztažení obrany, posun jednotlivých útočníků do základního postavení hlavního systému a v těsné návaznosti pak přichází hlavní útočná fáze, zakončená střelbou z „volné“ pozice. I na to je třeba při výběru a domluvě útočných akcí brát zřetel. Z uvedeného je zřejmé, že při útočné hře, zejména při jejím nácviku je hodně aspektů, ovlivňující kvalitu útočné hry. Přesto si pamatujme několik hlavních zásad a jimi se ve své útočné filozofii řiďme:     

  • Bez zvládnuté míčové techniky je nácvik útočného systému ztráta času
  • Dbát na fyzickou kondici, neboť každý úkon je třeba hrát v tahu, účelně a časově sladěně
  • S nácvikem mít trpělivost, avšak přemíra vynuceného drilu bývá kontraproduktivní
  • Systém je bezcenný, pokud nedojde k přesvědčivému stažení hráčů obrany a není zakončen střelou
  • Pouhý jeden systém, byť dokonale secvičený, těžko kvalitní obranu zdolá.
  • Vznikne-li se možnost úspěšného zakončení před dohráním systému, ten okamžitě končí a následuje střela.

K všem uvedeným systémům obecně:

  • Při nácviku docílit toho, aby jednotliví útočníci dostávali přihrávky do pohybu a ne do stoje v základním postavení. Vůbec přihrávky do pohybu jsou pro rozpohybování obrany základ. Náběhy s náznaky střelby, s náznaky klik, fint, v brankovišti s náznaky výkroků nutí hráče obrany k pohybům, přenášení svého těžiště, tudíž k menší stabilitě, než při postoji na místě. Přesuny, improvizované přebírání hráčů v reakci na pohyb útočníků nutí jednotlivé obránce ke změnám pozic a ve snaze o důsledné krytí hráčů útoku se na brankovišti vytváří střelecké prostory, kterých lze využít k úspěšnému zakončení akce, ať již střelbou, či k individuálnímu uvolnění (kličkou, fintou). Jedna stará, do dnes platná pravda je, že: útočník je vždy o myšlenku, tedy i o pohyb, před obráncem.
  • Často se stává, že útočník v momentě nápřahu uhýbá z kolmého náběhu na obranu a tím vlastně pomáhá v obranném pohybu jednotlivým hráčům obrany.
  • Pokud hráči útoku z náběhu nestřílí (zejména Ú3) a jsou předem rozhodnuti míč přihrávkou posunout na dalšího útočníka a třeba jen pohledem předem prozradí svůj úmysl, dávají hráči obrany možnost se na tento úkon obranně připravit.
  • I útočník, který není v akci momentálně aktivně zapojen by se měl nabízet pro míč, vázat na sebe pozornost některého z hráčů obrany a nestát pasivně v místě, kam nelze přihrát. Měl by být tzv. „alternativní“.

Na trenérské práci, kromě dalších aspektů, je cenná tvořivá (konstrukční) činnost. Díky rychlostnímu, technickému a takticky vyspělému hernímu pojetí by měla být hra družstev účelná a úspěšná. Nedopusťme, aby v našem sportu vítězila statika a destrukce. Buďme přístupní snaze o inovaci technicko-taktických prvků. Snažme se o to, aby současná národní házená byla moderním sportem – rychlým, technickým a divácky přitažlivým.