Autoři:

Karel Tušek – TJ Přeštice

Karel Nekut – TJ Litohlavy

Jan Rádl – TJ Přeštice

Datum vydání: 4.9.2023

Verze: 0.6

Obsah:

Systémy náběhové

>Šňůra

>Šňůra vrácená

>Šňůra zkracená

>Šňůra kratka

>Šňůra dlouhá

>Šňůra vnitřní

Systémy křižné

>Kříž

>Stříbro

>Ex Plzeň

Systémy technické

>Most

>Výskok

>Náběh před obránce

>Přetažení

Systémy odblokové

>Odblok zleva

>Odblok zprava

>Spolu

>Odblok zaloznika

Závěr

Herně taktický projev jakékoliv kolektivní hry je založen na souhře. Ať jde o část týmu, či celé družstvo, ať jde o činnost útočnou, či obranou. Samozřejmě charakter sportu, četnost osob v kolektivu, popřípadě další konkrétní podmínky určují následná specifika, dle kterých se taktika jednotlivých sportů liší. Předem domluvené a technicky zvládnuté herní situace vedou k úspěšnosti, efektivitě a kreativní prezentaci předváděné hry jakéhokoliv kolektivního sportu. A tak se mluví o systémech, šablonách, vzorcích, jejichž číslování, popř. pojmenování (místní, jmenné, či specifickými názvy), je tajnou zbraní každého, na úrovni fungujícího kolektivu. Pokud se zaměříme na útočnou fázi v národní házené, jde především o souhru trojice útočících jedinců, jejichž úkolem by převážně měla být vědomá taktická hra, založená na předem domluvených herních akcích – systémech. Co je to vlastně ve své podstatě systém? Definujme ho jako soubor předem domluvených házenkářských úkonů, které vedou k vytvoření neatakované střelecké pozice pro úspěšné brankové zakončení.

V dříve již používané metodice jsou obecně popsané tři skupiny útočných herních variant:

• náběhová: vycházející z kolmých, či šikmých náběhů z vně brankoviště typu:
  • Šňůra, Šňůra vrácená, Šňůra zkrácená, Šňůra krátká, Šňůra dlouhá, Šňůra vnitřní …
• křižná: založené na vnějším, nebo vnitřním křížení určených útočníků
  • Kříž, Kříž s fintou, Stříbro, EX Plzeň …
• technická: kombinace útočných dovedností, herního přehledu a přesného časového sladění
  • Náběh před obráncem, Most, Výskok, Přetažení …

Nutno však konstatovat, že národní házená nezůstala na úrovni období vzniku výše uvedené metodiky útočné hry. Přijímá trendy doby. Spěje k jednoduchosti, rychlosti a razanci. Obranná činnost je mnohem pohyblivější a důraznější. Útočné akce si již málokdy vystačí s překvapivým záběhem, či nenadálou zpětnou přihrávkou. A tak se v praxi objevuje další systémová skupina:

• Útočný odblok: založený na pravidly dovoleném blokování bránícího hráče.
• Šňůra s odblokem zleva
• Šňůra s odblokem zprava
• Odblok spolu
• Odblok záložníka

Samozřejmě uvedené útočné varianty jsou jakési vodítko, ale je třeba mít na paměti, že jeden systém, byť dobře zahraný, jen málokdy přelstí kvalitu současných obran. Je zapotřebí útočné varianty na sebe účelově navazovat, takže v praxi pak vznikají dvoj systémy i více systémy. Je pak již jen na trenérech a jejich taktických znalostech jak svého, tak i soupeřova kolektivu, které herní varianty zvolí a na sebe naváže. Stejně tak záleží i na družstvu samotném, jak záměr trenéra pochopí a jak je ochotno se mu věnovat. Trenér by měl mít na zřeteli několik zásad, kterými by se měl při nácviku nových herních variant řídit a postupně je přenášet na své svěřence. Důležité je složení družstva. Velkou výhodou kolektivu je, má-li ve své útočné řadě hráče ovládající míč jak pravou, tak i levou rukou. Hráči, kteří dokáží ovládat míč stejně kvalitně oběma rukama jsou v našem sportu vzácnou výjimkou, ale pokud existují, jsou pro útočné systémy k nezaplacení. Hráč ovládající míč levou rukou přináší do útočných systémů mnohem větší variabilnost. Akce se mohou realizovat z obou stran a hra, zejména pak střelba levorukým hráčem je pro obranu velkým nebezpečím. Mluvíme-li o dalších aspektech útočné systémové hry, připomeňme rychlost náběhů, razanci házenkářských úkonů (tzv. tah branku), časové sladění a v neposlední řadě i tvrdou, nebo naopak technickou, umístěnou střelbu. To vše působí na hráče obrany destruktivně, ale pozor, pokud nebudou jednotlivé útočné úkony správně časově sladěny, nedojde k osobnímu navázání obránců na hráče útoku, pak se míjí rychlost a razance účinkem. Při současné kvalitní hře obran stačí, aby jeden článek systému selhal a je zde nebezpečí ztráty míče, technické chyby, v tom lepším případě akce vyjde „do ztracena“ a je nutné ji rozbíhat znovu. Proto je zapotřebí mít vybrané útočné akce po všech stránkách dokonale nacvičeny nejen co se týče vlastní údernosti, ale i variabilnosti a návaznosti na tzv. druhý, či nouzový systém. Tudíž dvoj i více systémy, kdy první akce je tzv. rozběhová, mající za účel roztažení obrany, a posun jednotlivých útočníků do základního postavení hlavního systému. V těsné návaznosti pak přichází hlavní útočná fáze, zakončená střelbou z „volné“ pozice. I na to je třeba při výběru a domluvě útočných akcí brát zřetel. Z uvedeného je zřejmé, že při útočné hře, zejména při jejím nácviku je hodně aspektů, ovlivňujících celkovou kvalitu hry. Přesto si pamatujme několik hlavních zásad a jimi se ve své útočné filozofii řiďme:

• Bez zvládnuté míčové techniky je nácvik útočného systému ztráta času
• Dbát na fyzickou kondici, neboť každý úkon je třeba hrát v tahu, rychle, účelně a časově sladěně
• S nácvikem mít trpělivost, avšak přemíra vynuceného drilu bývá kontraproduktivní
• Systém je bezcenný, pokud nedojde k přesvědčivému stažení hráčů obrany a není zakončen střelou
• Pouhý jeden systém, byť dokonale secvičený, jen těžko kvalitní obranu zdolá.
• Vznikne-li možnost úspěšného zakončení před dohráním systému, ten okamžitě končí a následuje střela.

Systémy náběhové:

Jak je ve stávající metodice uvedeno, jsou to ve své podstatě jednoduché útočné varianty, které pro svoji nenáročnost patří do skupiny těch základních. Proto jsou používány jako systémy tzv. rozběhové (v kombinaci více útočných akcí za sebou), popřípadě jako stěžejní útočné varianty mladšího a staršího žactva. Je nutno mít na zřeteli, že i když jde o systémy základní, musí být o to více precizně nacvičeny, zejména v kontextu základního postavení. Možná, že právě toto se zdá směrem k následnému pohybu jednotlivých útočníků jako nepodstatné, avšak jejich dobré základní postavení má vliv hlavně na roztaženém postavení hráčů obrany.

Jednotlivé náběhové systémy jsou:

Šňůra, Š-vrácená, Š-zkrácená, Š-krátká, Š-dlouhá, Š-vnitřní Všechny tyto systémy jsou si v mnohém podobné. Hlavní důraz je kladen na správné základní postavení. Dráhy a směry náběhů jednotlivých útočníků jsou samozřejmě pouze doporučené a tudíž orientační, ale pro začínající hráčky a hráče jsou dobrým vodítkem.

Základní postavení na náběhový systém:

• Ú1 – provádí náběh po dráze 1/3 útočné třetiny – bližší tyč branky
• Ú2 – směr krajní průsečík půlící čáry – střed branky
• Ú3 – 2 kroky od útočné třetinové čáry uprostřed – kolmý náběh po vyznačené přímce

Důležitá je i stejná vzdálenost jednotlivých útočníků od sebe, pomyslná přímka, ve které jednotliví útočníci vzájemně stojí a zásada, že při střeleckém nápřahu předchozího útočníka se rozbíhá ten následující, který by měl zpracovávat přihrávku v náběhu.

ŠŇŮRA (v některých literaturách uvedeno též ŠNŮRA NORMÁLNÍ):

Ú1 (pravoruký hráč-pravák možno i levoruký hráč-levák) nabíhá kolmo proti O1, přihrává do náběhu. Ú2 a přebíhá brankovištěm do střeleckého úhlu vpravo. Ú2 (pravák) v náběhu značí střelu na branku, přihrává též do náběhu. Ú3 a poté sbíhá na levý kraj brankoviště pro navázání na sebe O1 a tím roztažení obrany Ú3 (pravák, levák) ze svého náběhu střílí, popř. přihrává do další akce (střelba, přihrávka Ú1)

ŠŇŮRA VRÁCENÁ:

Popis systému je v počátku stejný, jako u šňůry normální až k Ú3. Ten v momentě střeleckého nápřahu volí rychlou zpětnou přihrávku na Ú2, který po přihrávce na Ú3 nikam nesbíhá, naopak si svým tělem chvilkově udrží pozici mezi O1 a O2 a ihned po převzetí zpětné přihrávky střílí na branku.

Druhá varianta této akce je, že zpětná přihrávka od Ú3 může jít až na Ú1, který z náběhu jen značí přeběh brankoviště, po několika krocích se vrací zpět, zůstává vlevo a pokud dostane přihrávku od Ú3, střílí on. Důležité: přesvědčivý střelecký nápřah Ú3 tak, aby zpětná přihrávka na Ú2 (popř. Ú1) prošla.

ŠŇŮRA ZKRÁCENÁ:

je stejný jako u dvou předchozích až k Ú3, jen s tím rozdílem, že Ú1 ihned po přihrávce na Ú2 nepřebíhá celé brankoviště, ale jen na úroveň bližší brankové tyče a zabíhá zpět do vně prostoru mezi O1 a O2 , kde je připraven převzít přihrávku od Ú3 do střelby na branku. Ú2 sbíhá vlevo za O1 pro roztažení obrany a Ú3 v náznaku střelby zpětně přihrává vybíhajícímu Ú2 do střelecké pozice.

ŠŇŮRA KRÁTKÁ:

základní postavení u Ú1 a Ú2 stejné, Ú3 je v šikmém náběhu mnohem více vpravo (pro větší roztažení obrany). Ú1 Kolmý náběh s míčem, odehrání na Ú2 a rychlý přeběh vnitřkem na pravou stranu brankoviště. Ú2 po odehrání míče na Ú3 záběh za středním obráncem, Ú3 z rychlého šikmého náběhu seběh s míčem mezi O1xO2 a po náznaku střely přihrávka do střelby na Ú2 – při reakci O3 na Ú2 přihrává Ú3 do střelby za O3 až na přeběhnutého Ú1.

ŠŇŮRA DLOUHÁ:

základní postavení stejné jako v předchozím systému. Ú1 v kolmém náběhu s míčem přihrává do běhu Ú2 a přebíhá vnitřkem brankoviště na střed za O2. Ú2 po náznaku střely přihrává do šikmého náběhu Ú3 a probíhá brankovištěm na pravý kraj za O3. Ú3 v šikmém náběhu po náznaku střely z prostoru mezi O1 a O2 přihrává so střelby Ú1, popřípadě (dle reakce O3) volnému Ú2. Nutné rychlé záběhy Ú1, Ú2, časově sladěný pohyb Ú3, náznak střelby.

ŠŇŮRA VNITŘNÍ:

U1 s míčem v kolmém náběhu na brankoviště. V témže momentě sbíhá z vnitřního pravého rohu Ú2 do prostoru mezi O1xO2, kam dostává od Ú1 přihrávku, kterou z výkroku posouvá do běhu na Ú3. Mezi tím Ú1 okamžitě přebíhá brankovištěm do střelecké pozice na pravý okraj a váže na sebe O3. Ú3 dle postavení hráčů obrany buď z náběhu střílí, nebo vrací do střelby z výkroku Ú2, popřípadě přihrává na kraj do střelby na Ú1. V počátku této akce Ú2 po svém seběhu, má-li pravou ruku volnou, nemusí posouvat míč na Ú3, ale rovnou z výkroku střílet na branku.

Systémy křižné:

Jsou to ve své podstatě systémy založené na vnitřním, či vnějším křížení jednotlivých útočníků, popřípadě na následném křížení přihrávek. Jak uvádí stávající metodika, jedná se systémovou skupinu, kde při křížení útočníků dochází k delšímu držení, popř. nesení míče, takže je nutno veškeré jednotlivé úkony časově skloubit tak, aby v jakémkoliv momentě byl útočník s míčem nebezpečný a neustále na sebe vázal pozornost minimálně jednoho bránícího hráče. Faktem zůstává, že útočící hráč, který drží míč delší dobu je při současných herně vyspělých obranách lépe ubránitelný a proto, zejména v mužské kategorii, akce s křižnými náběhy ze systémových rejstříků jednotlivých družstev v současnosti mizí. Avšak při rychlém a časově dobře sladěném křižném systému získává útočná řada hned několik výhod. Předně delší dobu kontroluje míč, dále záměr útoku lze z hlediska obrany vystihnout až při vlastním křížení a to je bezprostředně před finální přihrávkou do střelby, takže akce většinou vyjde, nebo dochází k obrannému porušení pravidel, často v dobrém střeleckém úhlu. Následný trestný hod naskýtá možnost přímého a hlavně klidového ohrožení branky. Křižné systémy je proto možné používat v takové fázi utkání, kdy je zapotřebí hru zklidnit, podržet míč, popřípadě hrát „na trestný hod“. Křižné akce jsou efektivní, pro diváka pohledné a do naší hry přinášejí značnou dávku vědomého herního projevu. Do této skupiny tedy patří: Kříž normální, popř. s fintou, Stříbro, Ex Plzeň.

KŘÍŽ (v některých metodikách uveden jako KŘÍŽ NORMÁLNÍ, v návaznosti KŘÍŽ S FINTOU):

Upustíme od starších metodik, kde se začínalo z klidu uvnitř brankoviště a ukážeme si celou akci v pohybu. Ú1 s míčem v kolmém náběhu na brankoviště přihrává do běhu Ú2 a do okamžiku křížení Ú2xÚ3 zůstává v levém rohu brankoviště. Ú2 po náznaku střely strhává svůj pohyb proti nabíhajícímu Ú3, za tělem mu předává míč a pokračuje v běhu na pravý kraj brankoviště. Ú3 po převzetí míče strhává svůj pohyb mezi O1 a O2, značí střelu a z tohoto náznaku přihrává do záběhu Ú1, který v momentu předání míče Ú2xÚ3 zabíhá na střed brankoviště za O2 do případné střelby.

Lze hrát i variantu, kdy Ú2 pouze značí předání míče na Ú3 a v běhu na pravý kraj brankoviště zadem (horem, spodem, o zem) přihrává na střed do střelby nabíhajícímu Ú1.

KŘÍŽ STŘÍBRO:

základní postavení – Ú1 s míčem v pravém rohu uvnitř brankoviště, Ú2 v levém rohu uvnitř, Ú3 v kolmém náběhu z vně, stejně jako při ŠŇŮŘE. Ú1 pro roztažení obrany značí výkrok, proti O3, přihrává přes celé brankoviště (pozor na reakci brankaře) Ú2 a přebíhá vnitřkem vlevo do výkroku v prostoru mezi O1xO2. Ú2 značí též výkrok, váže na sebe O1 (v podstatě čeká na přeběh Ú1), přihrává Ú1 do výkroku míč a křižuje přes brankoviště do krajní střelecké pozice vpravo. Ú1 z výkroku posouvá míč do pohybu na Ú3 a ten se v náběhu rozhoduje: varianta číslo 1 buď přímá střela, nebo přihrávka na Ú2 pro střelbu či další následnou akci. varinta číslo 2 zpětná přihrávka na Ú1, popř. varianta číslo 3 vykračující Ú1 si míč ponechává a má-li volnou pravou ruku, sám střílí na branku.

EX PLZEŇ:

Základní postavení stejné, jako u předchozího STŘÍBRA. Ú1 s míčem a Ú2 jsou v obou rozích uvnitř brankoviště, Ú3 v postavení případného kolmého náběhu na střed brankoviště, jako při ŠŇŮŘE. Ú1 přihrává přes brankoviště míč do výkroku Ú2 a přebíhá do prostoru mezi O1xO2. Zde dochází k přihrávce od Ú2, který se křižmo rozbíhá směrem přes brankoviště. Ú1 ve své pozici vrací míč do přeběhu zpět na Ú2. Ten odtahuje pohybem O2, značí přihrávku do běhu na Ú3 a vrací ještě jednou do odskoku a střelby na Ú1. Ú3 pokud není pro přihrávku od Ú2 využit, sbíhá do prostoru za O3, kterého na sebe váže. Ú2 se snaží výkrokem zevnitř brankoviště zaujmout prostor O2xO3 pro případnou zpětnou přihrávku od Ú1 do střelby, nebo posunutí míče na Ú3.

Systémy technické:

Do této skupiny systémů lze zařadit akce, ve kterých se prolínají téměř všechny prvky útočné činnosti. Náběhy, záběhy, křížení, výkroky, prostě vše, co lze při efektivním útočení použít. O to je důležitější jednotlivá herní návaznost a dobré časové sladění. V žádném případě zde nejde o nic složitého. Při pozorném sledování lze najít podobnost s některými již předchozími systémy. Mluvíme tedy např. o systémech:
Most, Výskok, Náběh před obránce, Přetažení…

NÁBĚH PŘED OBRÁNCE:

Nevýhodou tohoto systému je, že využívá pouze polovinu brankoviště, takže je zapotřebí obzvlášť dobrého časového sladění. Začínáme zprava: Ú1 z kolmého náběhu na brankoviště přihrává do běhu Ú2 a sbíhá do brankoviště od něj pro zpětnou přihrávku. Ú2 tedy v kolmém pohybu vrací míč Ú1 a pokračuje v běhu vpravo, pro stažení O3 a vytvoření střeleckého prostoru mezi O2xO3. Tam sbíhá šikmým náběhem Ú3. Ú1 mezi tím na sebe poutá pozornost O2 (případně snaha o výkrok) a přihrává do uvolněného prostoru do náběhu a střelby Ú3. Ú1 po přihrávce na Ú3 se snaží náznakem přeběhu na levou stranu brankoviště odlákat O1 více do úhlu a snaží se o výkrok v prostoru středu brankoviště mezi O2xO3 pro případnou nouzovou přihrávku od Ú3 do střelby.

PŘETAŽENÍ:

Systém hodně podobný Ex Plzeň, jen má výhodu v tom, že využívá větší prostor brankoviště. Ú1 po přihrávce na Ú2 přebíhá brankovištěm vpravo a váže na sebe O3. Ú2 po přihrávce na Ú3 zabíhá do vnitřního levého rohu brankoviště. Ú3 v náběhu, popř výskoku, přihrává zpět vlevo do brankoviště Ú2 a značí seběh za O1. Ú2 po převzetí přihrávky značí na O1 výkrok, přihrává přes brankoviště (pozor na brankaře) Ú1 a přebíhá do prostoru O2xO3. Ú1 též značí výkrok a přihrává do střelby přebíhajícímu Ú2, nebo dle postavení O2 do střelby přes O1 odvalujícímu se Ú3.

Odblokové systémy:

Nelze říci, že se jedná o nějakou novou, moderní skupinu útočných systémů, avšak při současné zvýšené aktivní hře obran je zapotřebí stále hledat způsoby pro vytváření si tzv volných střeleckých pozic. Právě jedna z možností je útočný odblok, založený na pravidly povoleném, překvapivém chvilkovém odblokování bránícího hráče ať samotným střelcem, či časově sladěným postojem spolu útočníka. Samozřejmě názvy jednotlivých systémů lze pojmenovat jakkoliv a pro družstva to určitě nebude problém. Pracovně je pojmenujme:
Odblok z leva, Odblok zprava, Spolu, Odblok záložníka…

ODBLOK ZLEVA:

U1 s míčem nabíhá kolmo na O1, přihrává do běhu Ú2 a sbíhá brankovištěm na úroveň zadní brankové tyče za O2. Ú2 ze svého po přihrávce kolmého náběhu značí střelu, přihrává do běhu Ú3 a sbíhá vlevo vně brankoviště k navázání na sebe O1. Ú3 ve svém kolmém náběhu značí pro zvýraznění např. polovýklonem vpravo střelbu a prudce s míčem sbíhá vlevo do prostoru mezi O1xÚ1 do střelby. Ú1 v momentě náznaku střelby od Ú3 zaběhl ze svého postavení těsně před O2 a tím mu chvilkově zamezil pokračování v obranném pohybu s Ú3. V případě, že O1 obranně vypomůže proti střelbě Ú3, ten přihrává do střelby Ú2.

ODBLOK ZPRAVA:

Základní postavení Ú1 s míčem v pravém rohu brankoviště, Ú2 a Ú3 v kolmých nábězích vně. Ú1 značí výkrok proti O3, přihrává do náběhu Ú3. Ten značí střelbu a přihrává do náběhu Ú2 a sbíhá mírně vpravo. Ú2 v kolmém náběhu rovněž značí střelbu, prudce přihrává zpět Ú3 a rovněž prudce sbíhá vpravo. V momentu této přihrávky zabíhá Ú1 z postavení v pravém rohu brankoviště na střed a odstavuje O2. Do vzniklého prostoru O2xO3 zabíhá Ú2, sem dostává od Ú3 zprava přihrávku do střelby. Pokud O3 vystihne záměr a pomáhá na středu bránit Ú2, ten přihrává v pohybu na brankoviště pokračujícímu Ú3, který má možnost střelby, či navázání další akce.

SPOLU:

V tomto případě je velice vhodné, aby na pozici Ú3 byl levoruký hráč. Systém vychází ve svém základu ze Šňůry. Ú1 v kolmém náběhu před O1 přihrává do běhu Ú2 a přebíhá brankovištěm na pravou stranu. Ú2 značí střelu, odehrává do náběhu Ú3 a sbíhá prudce za střelbu značícího Ú3. Ten po náznaku střelby předává zabíhajícímu Ú2 a svým tělem současně blokuje v obranném pohybu O2. Ú2 po převzetí míče zabíhá do prostoru za Ú3, odkud střílí (možno i z výskoku). Pokud O3 tento prostor obranně zavírá, přihrává U2 na kraj brankoviště do střelby přeběhnutému Ú1.

ODBLOK ZÁLOŽNÍKA:

U1 s míčem v kolmém náběhu přihrává do běhu Ú2 a přebíhá brankovištěm vpravo. Ú2 přihrává Ú3 a sbíhá za O1. Ú3 v kolmém náběhu značí střelbu a prudce strhává svůj seběh vlevo přímo do těla O1. Ú2 se momentu bloku Ú3 proti O1 vrací vně brankoviště zpět na střed, přebírá od Ú3 míč, váže svým pohybem vpravo na sebe O2 a po jeho odtažení od Ú3 zadem míč Ú3 přihrává zpět do střelby. Pokud O2 pohyb Ú2 nestíhá, střílí Ú2 sám, zabraňuje-li mu ve střelbě O3, jde přihrávka na kraj do střelby, či další akce Ú1.

K výše uvedeným systémům obecně:

– Při nácviku je nutné docílit toho, aby jednotliví útočníci dostávali přihrávky do pohybu a ne do stoje v základním postavení. Vůbec přihrávky do pohybu jsou pro rozpohybování obrany základ. Náběhy s náznaky střelby, s náznaky klik, fint, v brankovišti pak náznaky výkroků nutí hráče obrany k neočekávaným pohybům, přenášení svého těžiště a tudíž k menší stabilitě, než při postoji na místě. Přesuny, improvizované přebírání hráčů v reakci na pohyb útočníků nutí jednotlivé obránce ke změnám pozic a ve snaze o důsledné krytí hráčů útoku se na brankovišti vytváří střelecké prostory, kterých lze využít k úspěšnému zakončení akce, ať již střelbou, či k individuálnímu uvolnění (kličkou, fintou). Jedna stará, do dnes platná pravda je, že: útočník je vždy o myšlenku a tedy i o pohyb před obráncem.

• Často se stává, že útočník v momentě nápřahu se chybně vychyluje z kolmého náběhu a tím vlastně pomáhá jednotlivým hráčům obrany v jejich obranném pohybu.
• Pokud hráči útoku z náběhu nestřílí (zejména Ú3) a jsou předem rozhodnuti míč přihrávkou posunout na dalšího útočníka, nesmí toto dát třeba ani pohledem najevo. Brzkým prozrazením svého úmyslu je dávána hráčům obrany možnost se na následný útočný pohyb obranně připravit.
• I útočník, který není v akci momentálně aktivně zapojen by se měl nabízet pro míč, vázat na sebe pozornost některého z hráčů obrany a nestát pasivně v místě, kam nelze přihrát. Měl by být tzv. „alternativní“.
• Na trenérské práci, kromě dalších aspektů, je cenná tvořivá (konstrukční) činnost. Díky rychlostnímu, technickému a takticky vyspělému hernímu pojetí by měla být hra družstev účelná a úspěšná. Nedopusťme, aby v našem sportu vítězila statika a destrukce. Buďme přístupní snaze o inovaci technicko – taktických prvků. Snažme se o to, aby současná národní házená byla moderním sportem – rychlým, technickým a divácky přitažlivým.